5. Kapitola

20. července 2012 v 16:38 | *Ress* |  Deník Katrin Dillinger
10. Srpen 13:00
Cesta letadlem zpět mi připadala strašně krátká. Asi to bylo tím, že jsem usnula. Opět. Cestou autem sem si pak znovu zdřímla, takže ty dvě hodiny sem ani nepostřehla. Když auto zastavilo, před domem Strichových, byla jsem už vzhůru. Diana mě ještě doprovodila před náš dům. Chystala jsem si pro rodiče velmi nervy drásající gesto. Chvilku jsem jen tak potulovala kolem baráku, dokud neusedli ke stolu v kuchyni. V tu chvíli jsem vešla do výše zmiňované místnosti.
"Co je k obědu?" Zeptala jsem se, jako by se nechumelilo. Obrazně řečeno, samozřejmě, že se nechumelilo, vždyť bylo léto. Máma se na mě podívala jako na zjevení. A to jsem si dala záležet, abych vypadala aspoň trochu upraveně.
"Kde jsi byla?!?" rozkřikla se na mě přes celou místnost, ani mě nenechala odpovědět a hned se rozeřvala znova:
"Padej do svého pokoje, na zbytek života máš domácí vězení!"
"Tak to pěkně děkuju." Řekla jsem a zatvářila se co nejublíženěji, což mi nešlo, protože se mi chtělo řvát smíchy z jejího výbuchu vzteku. Asi se tátovy nedivím, že od ní odešel.
"Můžu bydlet u táty?" Zeptala jsem se ještě.
"Ne!" Jinou odpověď jsem ani nečekala.
"A zavři zobák!" To je krásný důkaz mateřský lásky. Když jsem odcházela z kuchyně, ještě jednou jsem se na mámu otočila a s nevinným výrazem řekla:
"Byla jsem v Německu, má drahá matko." Byl to neskutečně fascinující zážitek pozorovat ji, jak rudne vzteky. Radši jsem se zdechla do svého pokoje. Okamžitě jsem si zapnula počítač. Sotva naskočil, přišla do mého pokoje matka, ani se neobtěžovala zaklepat. Ani jsem se jí nelekla, slyšela jsem jí dupat na schodech už předtím.
"Po zbytek dne budeš tady! Nikam se nehneš, je ti to jasný?"
"To víš, že jo," odpověděla jsem klidně. Tuhle vlastnost jsem zdědila po tátovi. Být klidná ve všech situacích. Dobrá, ve všech ne, ale při máminých výbuchách vzteku ano. To jí vytáčelo nejvíc. Práskla za sebou dveřmi. Já jsem jí však hned následovala, když jsem otevřela dveře, zeptala jsem se:
"Můžu prosit o lívance do postele?" Máma po mě hodila ten nejzamračenější pohled, který říkal jednoslovně "NE!"
"A můžu si vzít trochu vody? Chci udělat pokus s tvým telefonem." Matka za mnou vystartovala jako hráč ragby.
"Okamžitě mi vrať můj telefon!"
"Jaký?" zeptala jsem se a nasadila ten nejnechápavější výraz.
"Máš ho přece na nočním stolku, ne?" zeptala jsem se znovu. Matka seběhla s funěním ze schodů.
"Měsíc a půl, dokud mi nevrátíš můj telefon!" zařvala na mě zespoda. Hlasitě jsem práskla dveřmi a sedla si se zkříženýma nohama na postel. Z kapsy džínsů jsem vytáhla dotykový mobil značky Nokia. Chvilku jsem na něm hrála hry a pak ho začala u stolu pomalu rozebírat šroubek po šroubku. Svůj telefon z doby dvaačtyřicet jsem už dala na nabíječku. Na dalších jeden a půl hodiny jsem měla o zábavu postaráno. Ale co pak?

10. Srpen 14:30
Matky Nokia si právě dává lázeň v mýdlové vodě. Chtěla jsem zajít do knihovny pro pár knížek, abych měla co číst, po zbytek mého trestu, který jen tak neskončí, jak mi má milovaná matka oznámila. Pokrčila jsem rameny. Teď nebo nikdy, horší trest už beztak mít nemůžu, leda, že by mi zakázala chodit na záchod. Vyskočila jsem z okna, jako před týdnem a zamířila si to do místní knihovny. Šla jsem k zadním policím, a koho jsem neviděla.
"Čau Diano, to jsme se dlouho neviděly, co?" zasmála jsem se.
"To teda," potvrdila mi. Ještě pár minut jsme jen tak kecaly o ničem, pak jsem si vzala pár fantasy-románů a odešla zpět domů. Sotva jsem dopadla s první knížkou na postel, byla tu v tu ránu máma. Samozřejmě si všimla, že se její Nokia utápí v hrnečku s vodou. Nejdřív mě seřvala za to, a pak se zeptala, kde jsem vzala ty knížky.
"Z Narnie přece," řekla jsem ledabyle a kývla bradou směrem ke dveřím. Matka se zatvářila zmateně.
"Další dva týdny," oznámila mi.
"To víš, že jo." Přikývla jsem a předstírala hluboké zaujetí knihou.
"Co jsi to řekla?" zeptala se už zase naštvaným tónem.
"Slyšela jsi dobře drahá matko," nezvedla jsem oči od knížky, což jí přivádělo k šílenství. Znovu za sebou práskla dveřmi. "Zapomněla jsi tu mobil!" Zavolala jsem ještě za ní. Čekala jsem, že se sem každou chvíli vrátí a vrazí mi pohlavek. Nic se nestalo. Pokrčila jsem rameny. Ještě se budu doprošovat. Slyšela jsem, jak se můj žaludek hlásí o denní příděl potravy. Sešla jsem dolů do kuchyně.
"Co tu děláš?!?" zeptala se mě má drahá milující matka.
"Jdu se najíst," pokrčila jsem rameny a vzala ze skříňky dva rohlíky, který jsem si namazala tlustou vrstvou másla.
"Řekla jsem ti přece, že máš zákaz vycházet ze svého pokoje!"
"To víš, že jo." Odpověděla jsem, pak odešla zpátky do svého pokoje. Kdy už jí konečně docvakne, že se nebudu chovat, jak ona píská? Tuhle otázku už jsem si kladla od dvanácti let. Pokrčila jsem rameny, letmo jsem koukla na mobil. Alyssa?!? Skočila jsem po mobilu, přišla mi od Alyssy esemeska, že se sem příští týden budou stěhovat. Super! Usmála jsem se pro sebe. Samozřejmě jsem nemohla odepsat, jelikož jsem neměla kredit. V tu chvíli mi zavolala Diana.
"Taky ti psala Alyssa?" zeptala se.
"Jo, psala," odpověděla jsem, "zavolala bych jí, ale nemám kredit." Ušklíbla jsem se.
"Co říkala máma?" Zeptala se.
"Do konce prázdnin mě uvidíš venku jen zřídka," opáčila jsem.
"Škoda," řekla soucitným tónem.
"Nepsala ti, jaký den se vrací?" Zeptala jsem se já.
"V pondělí sem budou vozit nábytek a ve středu se sem prej úplně přestěhují," odpověděla.
"Super." Usmála jsem se, "hele, já už musím končit, máma se žene nahoru." Ještě jsem zaslechla Dianin smích a potom zavěsila. Když jsem mobil pokládala zpět na stůl, vlítla do pokoje máma.
"S kým jsi to mluvila?" Štěkla na mě.
"S Chuckem Norrisem." Odpověděla jsem jí.
"Nedělej si ze mě legraci!" Vyštěkla na mě.
"Dobře, byl to Pinokio." Přiznala jsem se.
"Už jednou jsem ti řekla, fysis ze mě neděla srandu! "křikla na mě znovu.
"Ok, přehlasovala si mě, byl to Spongebob." Musela jsem se kousnout do rtu, abych to řekla s vážnou tváří. Ještě že moje máma je natolik zaneprázdněná vymýšlením mích trestů, že jí nenapadlo se jednoduše podívat na příchozí hovory. Uchechtla jsem se.
"Řekla, jsem snad něco vtipnýho?" zeptala se podrážděně.
"To víš, že ne." Odpověděla jsem.
"Uklidíš celej barák," řekla mi, ještě než vyšla z mého pokoje.
"Co bych pro tebe neudělala." Řekla jsem přeslazeně. Ještě jsem za ní vyběhla:
"Mami? Jak mám uklidit v celém baráku, když se nesmím hnout z pokoje?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo zmateně.
"Zavři klapačku a dělej, co jsem řekla!" Zaječela na mě. A znovu jsem si kladla tu samou otázku: Kdy jí konečně dojde, že se nebudu chovat, jak ona píská?

18:00
Když na mě mamka začala zase ječet, proč ještě neuklízím, řekla jsem, že v mém pokoji je černá díra a že mi zablokovala východ. Samozřejmě jsem žádnou černou díru v pokoji neměla. Jen se mi nechtělo uklízet. Komu by se chtělo. Máma se ani neobtěžovala přijít nahoru.
* * *
Tak, další kapitola, doufám, že se bude líbit. :) Nezapomeňte komentovat :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 21. července 2012 v 17:50 | Reagovat

Zpráva pro SB:
Od odpoledne 22.7.2012. do 29.7.2012. Tu nebudu (jedu s pár blogařkama/SB kempovat). Takže se všem SB omlouvám, že nebudu celí týden obíhat... Pár článků mám přednastavených, takže budete mít stále co číst :). Děkuju za pochopení

2 Dixie! Dixie! | Web | 27. července 2012 v 22:23 | Reagovat

Úžasnej díl! Už aby byl dalš!!

3 *Ress* *Ress* | Web | 28. července 2012 v 6:50 | Reagovat

[2]: Ta děkuju no :D Ale nemyslím si, že je to až tak dorý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama