1.Kapitola

18. července 2012 v 15:48 | *Ress* |  Deník Katrin Dillinger
2.Srpen 10:00
Jmenuju se Katrin. Katrin Dillinger. Je mi skoro patnáct a společně s mou matkou a otčímem (kterýho nesnáším) bydlíme v Notting Hill v Londýně. Můj pravý táta je teď někde ve Francii -zřejmě v Paříži- a užívá si svobody se svou milenkou. Měl by na mě posílat alimenty, ale jako vždy mají zpoždění, už asi čtrnáct dní. Celý můj majetek tvoří mobil z doby dvaašedesát, trochu oblečení, které má uskladněné v polorozpadlé skříňce, stolní počítač -samozřejmě s černobílou obrazovkou- a asi devět liber. Teď bych asi radši bydlela u táty. Je celkem v pohodě, na rozdíl od mé ztřeštěné (v tom špatným slova smyslu) matky. Je příliš zaneprázdněná prací a muchlováním se, se svým miláčkem, na to, aby o mě jevila trochu zájmu. Teď je bůhvíkde i s mým otčímem. Doufám, že je cestou sem srazí autobus. Aspoň bych se možná dostala do lepší rodiny. Máma pracuje jako právnička, otčím má firmu na výrobu pneumatik a já chodím na univerzitu pro nadané. Neřekla bych, že jsem nadaná, ale asi to tak bude.

Na příjezdové cestě před domem zaskřípal štěrk. Naklonila jsem se k oknu. Škoda, pomyslela jsem si. Nic je nesrazilo. Seběhla jsem do přízemí do dřevěných schodech co vedou speciálně do mého pokoje, potom ven před dům a pomohla mamce nosit věci do domu. Nemohla jsem si nevšimnout, že většinu toho, co nakoupili, tvoří jehněčí játra. Fuj. Právě když jsem pokládala na stůl v kuchyni krabici mlíka, zazvonil telefon. Když jsem ho šla do obýváku zvednout, jen taktak jsem se nesrazila s mím nechutným otčímem. Vycenil na mě svůj chrup, zažloutlý od cigaret a zdálo se, že se výborně baví. Protáhla jsem se kolem něj do oýváku a zvedla sluchátko.
"Dům Dillingerových, kdo volá?," zeptala jsem se.
"Jdeš ven?" ozval se mě dobře známý hlas.
"Jo, za chvíli v parku." Položila jsem sluchátko zpět do vidlice. Matka nesnáší, když se s někým dlouho vybavuju po telefonu, ale ona tam tráví většinu svého života. V kuchyni jsem jí řekla, že jdu ven a odešla zadním vchodem.
"Už se nevracej!" slyšela jsem ještě otčíma, jak za mnou volá. Jo, to by se ti tak líbilo, mít celý barák jen pro sebe, pomyslela jsem si hořce a přidala do kroku.

"Jak si užíváš první den letních prázdnin?" zeptala se mě Diana. Pokrčila jsem rameny.
"Co ty?," zeptala jsem se, samozřejmě jen ze slušnosti.
"Jde to." Sedly jsme si na lavičku.
"Nechtěla bys s námi o víkendu jet do Německa?" zeptala se mě po krátkém mlčení. V tu chvíli na mě musel být dost komický pohled, dolní čelist mi spadla až někam ke spodním žebrům (obrazně řečeno).
"Co?" zeptala jsem se nechápavě. Pokud dobře slyším, tak bych mohla jet se svojí nejlepší kámoškou do Německa, to nemůže být pravda.
"No, měli jsme jet nejdřív jen já, rodiče a starší sestra, ale ta je v jiném stavu, takže by do letadla nemohla." Vysvětlila mi to.
"Jasně, že bych jela ráda, ale nevím, kde na to vezmu prachy." V duchu jsem si přepočítávala moje úspory. To mi v žádném případě, nemůže na cestu do Německa stačit. Diana mávla rukou.
"Nějak mi to vrátíš. Ale co tví rodiče, nebudou s tím mít problém?" zeptala se trochu pochybovačně. Teď jsem zas musela mávnout rukou já.
"Ty budou rádi, že zmizím." ušklíbla jsem se.
"Takže dojednáno, pozítří v pět ráno vyrážíme na letiště, takže bys u nás mohla zítra večer přespat." Navrhla ještě.
"To by šlo." pousmála jsem se. Pak jsem se podívala na displej mého staletého odřeného mobilu, který už měl přede mnou dvacet dalších majitelů, a zašklebila se nad esemeskou, že mám okamžitě přijít domů. Diana se pochopitelně zajímala proč, když sem přišla ani ne před pěti minutami, ale to už jsem šla domů.

"Co je, mami?!" Zeptala jsem hned na prahu dveří do domu.
Vešla jsem do obýváku. Máma seděla na pohovce, která při každým sebemenším pohybu udělá dost nepříjemný zvuk. To asi proto, že je celá z kůže. Zamračila se na mě.
"Ty jsi mi zkratovala žehličku na vlasy!?" znělo to spíše jako příkaz, než jako otázka. "Dělala jsem pokus do školy." skousla jsem si spodní ret.
"Od kdy prohrabuješ odpadky?" zeptala jsem se na oplátku.
"Padej!" Zařvala na mě, rukou ukázala směrem ke schodům.
"Můžu si nejdřív dojít pro trochu vody?" zeptala sem se.
"Ne a vypadni už sakra!" zařvala znovu. Zatímco jsem pomalu stoupala po dřevěných skřípajících schodech, přemýšlela jsem, kde je můj otčím. Obvykle si nenechává hádky ujít. Zřejmě zas nasává, uchechtla jsem se. V pokoji jsem si sedla k počítači a začala dopisovat svůj deník. Po chvíli se otevřely dveře.
"Máš domácí vězení, na dva týdny!" řekla tónem, který nepřipouštěl námitky.
"Ale mami!," nenechala mě ani domluvit a práskla za sebou dveřmi. Pak jsem slyšela akorát, jak dupe na schodech. Jak teď pojedu do Německa? zeptala jsem se sama sebe. Nepojedu, jednoduchá odpověď, při které se mi chtělo zvracet. Ale to bych nebyla já, kdybych nezačala spřádat plán.

* * *
Doufám, že se Vám bude první kapitola líbit. Kdybyste našli chybu, napište do komentáře a já jí opravim. ;) :) Na žádost Anne, jsem to upravila :) :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anne Anne | Web | 18. července 2012 v 20:08 | Reagovat

Mať takých rodičov, tak odídem niekam na Floridu bývať a už sa nevrátim :DDD
Vyzerá to zaujímavo a popravde som moc zvedavá, čo Katrin vymyslí ;))
Tak dobre sa mi to čítalo, že som prehliadala prípadne chybky, ak tam nejaké boli.

2 *Ress* *Ress* | Web | 18. července 2012 v 21:02 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti to líbí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama