Červenec 2012

Nová Adminko vítej ...

31. července 2012 v 10:42 | *Ress* |  Ostatní...
Vítáme na tomto blogu novou adminku jménem /Shayma/. Je to čtrnáctiletá puberťačka s velkým nadšením pro knížky a počítač. To něco málo, abyste o ní věděli.



Léto jak se patří... =)

30. července 2012 v 13:50 | *Ress* |  Naše postřehy ze světa...
Taky jsou u Váš třicítky? Já momentálně ležim s notebookem u moře a užívám si sluníčka, které v tuto dobu pořádně pálí, abych řekla pravdu... (sni dál Ress :D)

Ano, u žádného moře neležím,a el strašně bych chtěla. U nás v Jihočeském kraji pořád jen leje, dneska to ale vypadá, že bude pěkně. Aspoň jednou za pár dní se to sluníčko přece musí ukázat. Včera skoro celý den pršelo. A to má být léto. Taky je u Vás hnusně? Nebo je to opět jenom tady?


A průšvih...

30. července 2012 v 13:37 | *Ress* |  Téma týdne...
Zdraví Vás opět adminka *Ress* s tématem týdne na tento týden. Jak už psala minule, tak téma týdne mi nikdya moc psát nešlo, takže jsem zvědavá, co ze mě nakonec vypadne.

Trpělivost je nezbytná vlastnost génia.
Autor: Benjamin Disraeli

V tomto případě se nemůžu považovat za génia. Trpělivost naprosto postrádám. Všechno musí být hned.
Nejslavnějším géniem je asi Albert Einstein, teda, je alespoň první, kdo mě napadne, když se řekne génius. (Kdo napadne první Vás??)

Albert Einstein

Další člověk, který by se dal považovat za génia je podle mě Jan Žižka. Alias bitvy husitů.

Jan Vilímek: možná podoba Jana Žižky

A teď moje úvahy, které nejsou nijak zajímavé, nebo pravdivé. je to jen to, co si o tom myslím a podobného věci, které mi utkvěly v mozku.

Jak už zní z nadpisu, tohle téma je pořádnej průšvih, jelikož o genialitě vím asi tolik, jako lidi o Atlantidě. Můj nejgeniálnější nápad v poslední době, bylo, že bych si mohla uklidit pokoj. xD A to mám na dveřích nápis: Pokud si myslíte, že vidíte nepořádek, nenechte se zmást, je to jen systém uložení věcí, který momentálně nechápete." Ale zdá se, že rodiče to tak neberou. Ale to už jsem zase úplně jinde. Ani vlastně nevím, proč tenhle článěk píšu, když vím, že si ho přečte maximálně druhá adminka. (Ano, dsalší z mích vlastností je, že jsem pesimista jak Brno.) :D


New story in the collection

28. července 2012 v 18:56 | *Ress* / °°Kessy°° |  Ostatní...
Anne napadlo, že vytvoří sbírku hororových povídek, jak je vidět z jejího článku. Náš blog a tudíž obě adminky se toho zůčastní v jedné povídce s názvem Smrtící čelisti.

Dohodly jsme se, že příběh bude mít pět částí.
1. Úvod
2. Hledání - Upírka jménem Taylla hledá vraha své nejlepší kamarádky.
kterého najde v 3. (části) - Zjištění - A ani za boha nemůže uvěřit tomu, kdo ve skutečnosti vrah je.
4. Přesvědčení - Taylla se rozhodne, že kamarádčin vrah musí zemřít za každou cenu.
5. Konec - Vrah umírá, ale ne sám.

Tohle není ani moc pro Vás, čtenáře, ale spíše pro nás, abychom se v knížce lépe orientovaly. Není nutné čtení do konce článku. xD

Úvod - rozsah: 500 - 1500 slov
Hledání - rozsah: 3. Kapitoly; jedna kapitola - rozsah: 1000 - 1500 slov
Zjištění - rozsah: 2. Kapitoly; jedna kapitola - rozsah: 1000 - 1500 slov
Přesvědčení - rozsah: 1000 - 1500 slov
Konec - rozsah: 1500 slov - 2000 slov

Pokud ste to opravdu dočetly až sem, tak to Vám blahopřeju, ale nic zajímavého tu vážně není. xD =D



Parodie na Breaking Dawn... :D

25. července 2012 v 19:25 | *Ress* |  Pitomosti...


Dělám průzkum...xD

25. července 2012 v 18:27 Naše postřehy ze světa...
Prosím všechny návštěvníky, aby se zapojili do ankety: Co Vám řeknou rodiče, když se jich zeptáte: "Jak moc mě máte rádi?" Dost by mě to totiž zajímalo.
Prosím, informujte o tom co nejvíce lidí, aby se mohl udělat průměr toho, jak se rodiče chovají. Moc děkuju všem účastníkům. =)

Lykantropie a Porfyrie-Vlkodlak a Upír?

25. července 2012 v 18:11 | *Ress* |  Naše postřehy ze světa...
Lykantropie je psychické onemocnění, u kterého dochází k podstatné změně ve vnímání okolí a sebe sama. Člověk postižený touto nemocí sám sebe vnímá jako zvíře, nejčastěji ve formě vlka, ale může se identifikovat i s krávou, medvědem, kočkou či jinými zvířaty. S tím souvisí i příznaky, kam lze řadit bezděčně vydávané zvuky, zmatenost, špatnou orientaci v prostoru aj. (Viz teta Wiki.)

Porfyrie. Další zvláštní nemoc. Lidem s touto nemocí ustupují dásně a to budí dojem, že mají "upíří zuby" a jejich kůže je světlejší a pobyt na slunci může být pro osobu s touto nemocí velmi bolestivý. Dříve se tito lidé zabíjeli v domění že jsem o upíry. Zuby dostávají červený odstín a někteří takto postižení lidé zabíjí jiné, protože si myslí, že pití lidské krve, je může uzdravit. (Viz časopis Enigma.)

Člověk s porfyrií:


Já jsem četla časopis Enigma s tímhle obrázkem. Nevím jak vás, ale mě teda dost děsí.


Moje nejoblíbenější zvíře je...

25. července 2012 v 18:07 | °°Kessy°° |  Pitomosti...
Moje nejoblíbenější zvíře je..kůň. Samozřejmě,jak jinak. Tohle ušlechtilé zvíře lidé už v minulosti ochočovali a snažili se,aby získali jeho důvěru a mohli na něm jezdit. Indiáni koním přezdívali "velcí psi" .

Moje nejoblíbenější plemeno je Frís,Arab a Achaltekinský plnokrevník.Ráda bych jezdila,ale mamka nedovoluje. A nedovolí. Nesnáším pohled na týrané koně,a jiná zvířátka. Je to hnus! O zvířata by se mělo pečovat s největší láskou,oni jí oplácejí,člověk může jenom předstírat.

Nejlepší přítel člověka??Zvíře..

25. července 2012 v 17:54 | °°Kessy°° |  Naše postřehy ze světa...

Kočka je přítulná a mazlivá a já jí považuju za nejlepšího přítele člověka, stejně jako psa. Nejraději bych si pořídila kotě,jenže mamka říká,že má dost králíka a nechce další zvíže(ale psa stejně mít budeme). Neni to fér. Nejhezčí jsou kot'átka. Já je úplně zbožňuju. :D



Psa,také považuji za nejlepšího přítele,protože jeho věrnost a oddanost by jste nepoznali v žádném člověku.Vyplácí se,něnovat mu většinu času denně,protrože,až budete potřebovat pomoct vy,pomůže vám,a i s radostí.


Děsně mě to baví...

25. července 2012 v 17:48 Pitomosti...
Strašně mě baví vymýšlet nové a nové příběhy, aniž bych je pak dokončila. Já bych to i dokázala. Možná. Ale jakmile přijdu na něco lepšího, tak to staré prostě vymažu z mozku. No to nevadí. Jen jsem chci dát pár obrázků, který by mohly být na budoucí knížky. (Sotva se něco takového stane).

1.
Název: Upíří polibky
O čem by to bylo: Hoch se zamiluje do dívky, ale ona mu jeho city neopětuje, protože je zakoukaná do jiného kluka, o kterém neví že je upír. On (hoch číslo jedna,) jí nakonec přesvědčí, že to není kluk pro ni, a ona zůstane s ním, dokud jí ale upír nepřemění.


Úplněk? Normální noc..

25. července 2012 v 17:35 | °°Kessy°° |  Téma týdne...
Měsíc je krásný. I když se mají při úplňku probouzet nějaké nadpozemské bytosti (věřím na ně,ale nechci si to přiznat) a zabíjet lidi, stejně se mi bude líbit. Zajímám se o něj, stejně jako třeba o upíry, nebo vlkodlaky.

Při úplňku jsou prý častější vraždy a sebevraždy. Někteří lidé (a to je jich dost) trpí větší agresivitou, která hraničí až s šílenstvím.

Co se týče Deníku Katrin Dillinger:

25. července 2012 v 17:27 | *Ress* |  Deník Katrin Dillinger
Musím si dát na chvilku pauzu. Vim že si asi někdo, kdo to čet říká: "To si dělá srandu, to to ani nemusela začít psát, když hned přestane" a podobný věci, ale jak jste si mohli všimnout, tak kapitoly byly docela rychle a teď jsem nějak bez nápadů. Omlouvám se případným čtenářům, ale vážně mám hlavu "jak po transplantaci mozku" jak Katrin v jedné kapitole říká.



Minecraft, jen pro kluky? To sotva!

25. července 2012 v 17:02 | *Ress* |  Naše postřehy ze světa...
Mám otázku? Jsem jediná holka, co hraje Minecraft? Pochybuju ;D Nedávno jsem viděla od nějaký dívčiny komnetář u videa, jestli by si s ní někdo nezahrál mulťák a pár hodin na to se ozval kluk, že s ní by nikdo nehrál, protože je holka. Já si myslím, že to nic neznamená. Já hraju Min s bráchou a baví ná s to oba, takže v tom nevidím žádný problém, proč by to holky neměly hrát. :)

Anime-co já na to?

25. července 2012 v 16:45 | *Ress* |  Pitomosti...
Moc anime nemusím (Ani moc nevím o co tam go, nebo co to vůbec je), ale nějaké obrázky jsou vážně super.


Strašně moc se mi líbí ty oči... Snžila jsem se anime kreslit, ale dopadlo to katastrofálně xD

Fascinuje mě...

25. července 2012 v 16:18 | *Ress* |  Téma týdne...
Nevím, jak bych začla, články na téma týdne mi nikdy moc nešly. No, to snad nevadí.

Jak už je vidět z nadpisu, tak mě měsíc fascinuje. Vím že to zní dost trapně na to, kolik mi je. Všechny napřirozené bytosti temna, měly vždy největší moc právě v noci a zvláště za úplňku, sice nevím, proč tomu tak vždycky bylo, ale už je to taa. Já osobně jsem strašpytel, ale jelikož je za úplňku nejvíce světla, tam mi třeba bojovky na táborech ani moc nevadily, pokud byli za úplňku.



Z obrázku je vidět jasně to, co jsem psala. Na jednom blogu jsem četla, že se lidé chovají -když je měsíc v úplňku- jinak. Měsíc působí na vody (příliv a odliv), tudíž i na vodu v lidském těle. Zajímavé, no ne?

5. Kapitola

20. července 2012 v 16:38 | *Ress* |  Deník Katrin Dillinger
10. Srpen 13:00
Cesta letadlem zpět mi připadala strašně krátká. Asi to bylo tím, že jsem usnula. Opět. Cestou autem sem si pak znovu zdřímla, takže ty dvě hodiny sem ani nepostřehla. Když auto zastavilo, před domem Strichových, byla jsem už vzhůru. Diana mě ještě doprovodila před náš dům. Chystala jsem si pro rodiče velmi nervy drásající gesto. Chvilku jsem jen tak potulovala kolem baráku, dokud neusedli ke stolu v kuchyni. V tu chvíli jsem vešla do výše zmiňované místnosti.
"Co je k obědu?" Zeptala jsem se, jako by se nechumelilo. Obrazně řečeno, samozřejmě, že se nechumelilo, vždyť bylo léto. Máma se na mě podívala jako na zjevení. A to jsem si dala záležet, abych vypadala aspoň trochu upraveně.
"Kde jsi byla?!?" rozkřikla se na mě přes celou místnost, ani mě nenechala odpovědět a hned se rozeřvala znova:
"Padej do svého pokoje, na zbytek života máš domácí vězení!"
"Tak to pěkně děkuju." Řekla jsem a zatvářila se co nejublíženěji, což mi nešlo, protože se mi chtělo řvát smíchy z jejího výbuchu vzteku. Asi se tátovy nedivím, že od ní odešel.
"Můžu bydlet u táty?" Zeptala jsem se ještě.
"Ne!" Jinou odpověď jsem ani nečekala.
"A zavři zobák!" To je krásný důkaz mateřský lásky. Když jsem odcházela z kuchyně, ještě jednou jsem se na mámu otočila a s nevinným výrazem řekla:
"Byla jsem v Německu, má drahá matko." Byl to neskutečně fascinující zážitek pozorovat ji, jak rudne vzteky. Radši jsem se zdechla do svého pokoje. Okamžitě jsem si zapnula počítač. Sotva naskočil, přišla do mého pokoje matka, ani se neobtěžovala zaklepat. Ani jsem se jí nelekla, slyšela jsem jí dupat na schodech už předtím.
"Po zbytek dne budeš tady! Nikam se nehneš, je ti to jasný?"
"To víš, že jo," odpověděla jsem klidně. Tuhle vlastnost jsem zdědila po tátovi. Být klidná ve všech situacích. Dobrá, ve všech ne, ale při máminých výbuchách vzteku ano. To jí vytáčelo nejvíc. Práskla za sebou dveřmi. Já jsem jí však hned následovala, když jsem otevřela dveře, zeptala jsem se:
"Můžu prosit o lívance do postele?" Máma po mě hodila ten nejzamračenější pohled, který říkal jednoslovně "NE!"
"A můžu si vzít trochu vody? Chci udělat pokus s tvým telefonem." Matka za mnou vystartovala jako hráč ragby.
"Okamžitě mi vrať můj telefon!"
"Jaký?" zeptala jsem se a nasadila ten nejnechápavější výraz.
"Máš ho přece na nočním stolku, ne?" zeptala jsem se znovu. Matka seběhla s funěním ze schodů.
"Měsíc a půl, dokud mi nevrátíš můj telefon!" zařvala na mě zespoda. Hlasitě jsem práskla dveřmi a sedla si se zkříženýma nohama na postel. Z kapsy džínsů jsem vytáhla dotykový mobil značky Nokia. Chvilku jsem na něm hrála hry a pak ho začala u stolu pomalu rozebírat šroubek po šroubku. Svůj telefon z doby dvaačtyřicet jsem už dala na nabíječku. Na dalších jeden a půl hodiny jsem měla o zábavu postaráno. Ale co pak?

10. Srpen 14:30
Matky Nokia si právě dává lázeň v mýdlové vodě. Chtěla jsem zajít do knihovny pro pár knížek, abych měla co číst, po zbytek mého trestu, který jen tak neskončí, jak mi má milovaná matka oznámila. Pokrčila jsem rameny. Teď nebo nikdy, horší trest už beztak mít nemůžu, leda, že by mi zakázala chodit na záchod. Vyskočila jsem z okna, jako před týdnem a zamířila si to do místní knihovny. Šla jsem k zadním policím, a koho jsem neviděla.
"Čau Diano, to jsme se dlouho neviděly, co?" zasmála jsem se.
"To teda," potvrdila mi. Ještě pár minut jsme jen tak kecaly o ničem, pak jsem si vzala pár fantasy-románů a odešla zpět domů. Sotva jsem dopadla s první knížkou na postel, byla tu v tu ránu máma. Samozřejmě si všimla, že se její Nokia utápí v hrnečku s vodou. Nejdřív mě seřvala za to, a pak se zeptala, kde jsem vzala ty knížky.
"Z Narnie přece," řekla jsem ledabyle a kývla bradou směrem ke dveřím. Matka se zatvářila zmateně.
"Další dva týdny," oznámila mi.
"To víš, že jo." Přikývla jsem a předstírala hluboké zaujetí knihou.
"Co jsi to řekla?" zeptala se už zase naštvaným tónem.
"Slyšela jsi dobře drahá matko," nezvedla jsem oči od knížky, což jí přivádělo k šílenství. Znovu za sebou práskla dveřmi. "Zapomněla jsi tu mobil!" Zavolala jsem ještě za ní. Čekala jsem, že se sem každou chvíli vrátí a vrazí mi pohlavek. Nic se nestalo. Pokrčila jsem rameny. Ještě se budu doprošovat. Slyšela jsem, jak se můj žaludek hlásí o denní příděl potravy. Sešla jsem dolů do kuchyně.
"Co tu děláš?!?" zeptala se mě má drahá milující matka.
"Jdu se najíst," pokrčila jsem rameny a vzala ze skříňky dva rohlíky, který jsem si namazala tlustou vrstvou másla.
"Řekla jsem ti přece, že máš zákaz vycházet ze svého pokoje!"
"To víš, že jo." Odpověděla jsem, pak odešla zpátky do svého pokoje. Kdy už jí konečně docvakne, že se nebudu chovat, jak ona píská? Tuhle otázku už jsem si kladla od dvanácti let. Pokrčila jsem rameny, letmo jsem koukla na mobil. Alyssa?!? Skočila jsem po mobilu, přišla mi od Alyssy esemeska, že se sem příští týden budou stěhovat. Super! Usmála jsem se pro sebe. Samozřejmě jsem nemohla odepsat, jelikož jsem neměla kredit. V tu chvíli mi zavolala Diana.
"Taky ti psala Alyssa?" zeptala se.
"Jo, psala," odpověděla jsem, "zavolala bych jí, ale nemám kredit." Ušklíbla jsem se.
"Co říkala máma?" Zeptala se.
"Do konce prázdnin mě uvidíš venku jen zřídka," opáčila jsem.
"Škoda," řekla soucitným tónem.
"Nepsala ti, jaký den se vrací?" Zeptala jsem se já.
"V pondělí sem budou vozit nábytek a ve středu se sem prej úplně přestěhují," odpověděla.
"Super." Usmála jsem se, "hele, já už musím končit, máma se žene nahoru." Ještě jsem zaslechla Dianin smích a potom zavěsila. Když jsem mobil pokládala zpět na stůl, vlítla do pokoje máma.
"S kým jsi to mluvila?" Štěkla na mě.
"S Chuckem Norrisem." Odpověděla jsem jí.
"Nedělej si ze mě legraci!" Vyštěkla na mě.
"Dobře, byl to Pinokio." Přiznala jsem se.
"Už jednou jsem ti řekla, fysis ze mě neděla srandu! "křikla na mě znovu.
"Ok, přehlasovala si mě, byl to Spongebob." Musela jsem se kousnout do rtu, abych to řekla s vážnou tváří. Ještě že moje máma je natolik zaneprázdněná vymýšlením mích trestů, že jí nenapadlo se jednoduše podívat na příchozí hovory. Uchechtla jsem se.
"Řekla, jsem snad něco vtipnýho?" zeptala se podrážděně.
"To víš, že ne." Odpověděla jsem.
"Uklidíš celej barák," řekla mi, ještě než vyšla z mého pokoje.
"Co bych pro tebe neudělala." Řekla jsem přeslazeně. Ještě jsem za ní vyběhla:
"Mami? Jak mám uklidit v celém baráku, když se nesmím hnout z pokoje?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo zmateně.
"Zavři klapačku a dělej, co jsem řekla!" Zaječela na mě. A znovu jsem si kladla tu samou otázku: Kdy jí konečně dojde, že se nebudu chovat, jak ona píská?

18:00
Když na mě mamka začala zase ječet, proč ještě neuklízím, řekla jsem, že v mém pokoji je černá díra a že mi zablokovala východ. Samozřejmě jsem žádnou černou díru v pokoji neměla. Jen se mi nechtělo uklízet. Komu by se chtělo. Máma se ani neobtěžovala přijít nahoru.
* * *
Tak, další kapitola, doufám, že se bude líbit. :) Nezapomeňte komentovat :)

4.Kapitola

19. července 2012 v 19:12 | *Ress* / °°Kessy°° |  Deník Katrin Dillinger
6.Srpen 6:00 (Pondělí)
Ano, už v takhle brzou hodinu mě Diana vytáhla na pláž. Nějak jí ten volejbal leze na mozek. Ny pláži už na nás čekala Alyssa se sourozenci a kámošema. Byl tu i Alyssin brácha. Všimla jsem si, že má tmavomodrý oči. Pohled mi naneštěstí opětoval. Uhla jsem pohledem a viděla, jak se Diana nenápadně uchichtla. Vyplázla jsem na ní jazyk.
"Nechceš si zaplavat?" zeptala se nevinně. Pokrčila jsem rameny a nepostřehla, jak se jí zajiskřilo v očích.
"Jak chceš." Řekla a shodila mě do ledové vody. Schválně jsem se ale nevynořila. Čekala jsem, jak zareaguje. Nejdřív stála v sluncem vyhřátém písku, pak jsem rozmazaně viděla, jak se k někomu naklání. Plavala jsem co nejdál od břehu, ale tak aby mě nepostřehli. Voda tu nebyla úplně nejčistčí, takže to nebyl problém. Otočila jsem se na záda a pozorovala je, zatímco jsem dál kopala nohama. Najednou však BUM. Pocítila jsem prudkou bolest v hlavě, zaroveň jsem se však snažila nadechnout, ale jelikož jsem byla pod vodou, tak jsem akorát nasála vodu. Tma. I když jsem nic neviděla, slyšela jsem jak nějaká dívka ječí, potom už jen to, že mě někdo vzal do náruče a nesl, v té době jsem už ale nic nevnímala.

9.Srpen čas - neznámý (Čtvrtek)
Zamrkala jsem. Viděla jsem bílý strop. Pomalu jsem otočila hlavu doleva. Kde to sakra sem? V hlavě mi to dunělo, nedokázala jsem si srovnat myšlenky.
"Katrin, jsi v pořádku?" slyšela jsem Dianin hlas, ale vše jsem viděla rozmazaně. Otočila jsem hlavou ze strany na stranu a znovu zamrkala. Už jsem naštěstí viděla zase normálně.
"Už se probírá," řekl někdo, koho jsem však nestihla zaregistrovat. Podívala jsem se na Dianu.
"Kde to jsem?," zeptala jsem se.
"Jsi v nemocnici. Alyssiny rodiče tě sem přivezli, když sem ve vodě praštila do hlavy. Prý si ztratila hodně krve." Podívala jsem se po všech, kteří tu byli.
"Byla jsem dlouho mimo?" zeptala sem se. Diana si skousla ret.
"Zítra se vracíme" řekla nakonec. Cože?!? Tak já jedu s nejlepší kámoškou na tejden do německa a pak to strávim v nemocnici. Super, ušklíbla jsem se.

18:00
Z nemocnice mě už propustili. To je pech. To už jsem tam mohla zůstat do zejtřka, pomyslela jsem si.
"Katrin?!" zaslechla jsem jak mě Diana volá. Neochotně jsem vstala.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně. Diana na to nereagovala.
"Pojď se mnou." řekla mi, zároveň mě chytla za ruku a táhla na pláž, nevím, proč bych tam měla chodit. Na pláži byli všichni. A mezi těma všema i Josh. Usmála jsem se, když jsem ho viděla. Zamířil ke mě. Otočila jsem se na Dianu, ale ta se mezitím ztratila. To mi ta mrcha udělala určitě naschvál, pomyslela jsem si a v duchu se zasmála.
"Jak se cítíš Katrin?" zeptal se mě Josh. No, jak ti to mám říct, jsem otrávená z toho, že už zejtra odletíme zpátky do Londýna, ale zároveň jsem i trochu šťastná, že poslední večer co tu budu strávim s tebou. To jsem si samozřejmě řekla v duchu. Alespoň myslím. Josh se stále mile usmíval, z něho se to vyčíst nedalo tak jsem rychle dodala:
"Docela fajn."
"Aspoň že tak," usmál se. Stále jsem si nebyla jistá, co tím myslel.
"Katrin, nešla bys se mnou zejtra do cukrárny? tak kolem sedmý." Málem mi spadla čelist.
"Jasně." snažila jsem se, aby to znělo ledabyle, a ne tak, jak jsem to skutečně cítila. Usmál se.
"Dobře, stavím se pro tebe v 6.45." S těmi slovy se otočil a zmizel. V tu chvíli se objevila Diana. "Co to mělo znamenat?" zeptala se.
"Pozval mě do cukrárny," pokrčila jsem rameny. Všimla jsem si, že v ruce drží několik malých lístečků.
"Co to je?," zeptala jsem se.
"Telefoní čísla," Diana se zazubila, pak koukla na mobil, "už bysme měli jít," oznámila mi. Ještě jsem se otočila na Joshe pak se otočila společně s Dianou k hotelu.
"Máš i Joshovo?" zeptala jsem se.
"Proč? Zabouchla ses?" Diana se zasmála.
"Líp bych to nevyjádřila." Uchechtla jsem se. Diana se na mě podívala.
"To jako fakt?" zeptala se.
"To jako fakt," potvrdila sem.
"Tak pro tvůj lepší pocit, jo mám, od Alyssy." odpověděla.

21:00
Paní Strichová nás zahnala na kutě. Mě se ale vůbec spát nechce. I když jsem si furt dokola říkala, že čím dřív usnu, tím dřív Joshe uvidím, stejně se mi nepodařilo zalomit.

22:00
Stále ještě nespím. Diana už jo. Pravděpodobně. Já se otočila na bok, což vyvolalo další nepříjemné zvuky ze strany vodní postele a dívala se z okna na hvězdy.

23:00
Ano, jsem stále vzhůru. Jako bych měla na víčkách párátka. Přemýšlela jsem nad tím, co teď asi dělá Josh. Pravděpodobně spí, uchechtla jsem se. Už musim jít vážně spát, pokud ihned nezalomim budu ráno vypadat jako mumie bez obvazů.

00:00
Dneska jdu do cukrárny s Joshem! Už za sedum hodin, pomyslela jsem si. Proč pořád ještě nespím sakra? Možná jsem se měla víc unavit. Doufám, že je můj make-up kvalitní, abych potom zakryla kruhy pod očima. Někteří lidi jsou asi noční tvorové. Bohužel.

10. Srpen 01:00 (Pátek)
Podařilo se mi usnout. Asi na deset minut, vzbudil mě můj třísetletej mobil, který žádal o připojení k elektrice. Zároveň jsem si přečetla eSeMeSky od mámy. Ta ženská si o mě vážně dělá starost, napíšu sem pár jejích zpráv: "Kde si sakra?!? Mas prece zaracha! Koukej ihned prijit domu!" nebo další ještě milejší: "Ten prasek si do boileru dala ty? Mas zaracha po zbytek svyho zivota!" nebo další stejně krásná: "Pokud okamzite neprijdes domu, snizim ti kapesny na jednu libru mesicne! A dokonce pár zpráv od mého milovaného otčíma. Ty sem ale přepisovat nebudu, ještě by můj deník spálily za používání nevhodných slov.

6:30
Diana mě vzbudila. Sakra, maximálně nestíhám. Rychle jsem na sebe hodila nějaký oblečení, to mi zabralo asi dvě minuty. Potom jsem si další tři minuty rozčesávala vlasy a snažila se je dostat nějak pod kontrolu. Pro jsem si udělala rybí copan na stranu. Diana mi pučila lak. Namalovala jsem jen ledabyle, snažila jsem se hlavě zakrýt kruhy, které se mi samozřejmě udělaly z nedostatku spánku, nebo čeho. Každou chvíli zívám. Ještě vyčistit zuby. Super, hotovo. Akorát jsem slyšela zvonek od dveří. Rozloučila jsem se s Dianou a Strichovými a vypadla z bytu. Josh se na mě pobaveně podíval. Usmála jsem se.
"Proč mám takovej divnej pocit, že se tady někomu nechtělo vstávat?" zeptal se.
"To netuším," řekla jsem co nejnevinnějším způsobem.
"Alyssa mi říkala, že jste tu na dovolené, kde vlastně bydlíte?" zeptala jsem se.
"Budem se stěhovat do Londýna." ledabyle pokrčil rameny.
"Vážně?" zeptala jsem se.
"Jo, vážně, nejdřív sme tam bydleli společně s babičkou, ale rodiče chtěli jiáný bydlení, takže sme se přestěhovali do Francie s strejdovi. No a teď babička umřela a mi sme po ní zdědili v Notting Hill barák." pokrčil rameny.
"Proč?" zeptal se pak.
"Jen tak." Samozřejmě to nebylo jen tak. Ten nejhezčí kluk na světě bude bydlet v tý samí čtvrti jako já! To je něco úžasného. Z přemítání mě vytrhl zvuk zvonku, který zvonil vždy, když někdo do cukrárny vstoupil.
"Co si dáš?" zeptal se Josh mile.
"Asi vanilkovej pohár." pousmála jsem se. Josh si ho objednal také. Když sme pak seděli v zadní části cukrárny a čekali na ojednávku vytasila jsem se s další otázkou.
"Kam budeš chodit do školy?"
"Já i sestry budem chodit na nějakou univerzitu nebo co." pousmál se. No skvělé, konečně se u mě zastavilo štěstí.
Mladá servírka nám přinesla poháry, za které Josh okamžitě zaplatil. Začala jsem z poháru pomalu ujídat. Josh si se mnou povídal o všem možném, o své bývalé škole, o rodičích (když se ptal na moje, tak jsem řekla, že ho to určitě nezajímá) a dalších věcech, vyptávala jsem se na Francii a on mi vše ochotně vyprávěl. Připadala jsem si jako v nebi. Zároveň jsem se však pohoršeně zadívala na svůj pohár, jestli mám mít šanci před spolužačkama, tak bych asi měla začít cvičit. "Ty jsi tu s rodiči?" zeptal se, ihned jsem ho ujsitila že ne.
"Jsem tu s Dianou a jejími rodiči, měli lístek navíc." Vysvětlila jsem to samozřejmě zkráceně, nechtělo se mi rozpitvávat Dianinu sestru, ať už byla třeba na jiný planetě. Dvě hodiny uběhly jako voda a byl čas se vrátit do hotelu. Josh mě ještě vyprovodil a pak šel domů i on.

* * *
Tak, další kapitola je tu, moc jsem jí nekotrolovala, takže mě kdyžtak upozorněte na chyby.

3.Kapitola

19. července 2012 v 10:51 | *Ress* / °°Kessy°° |  Deník Katrin Dillinger
4. Srpen 10:30 (Sobota)
Moc si z dnešního rána nepamatuju, to málo co mi v paměti utkvělo mi teď pomáhá pochopit mou situaci. Právě tu byla letuška, zeptala jsem se, jestli mi může přiníst něco k pití. Ona akorát kývla a odcupitala pryč. Vím, že mě paní Strichová ráno vzbudila a poté co jsem nasedla do auta, mě budila ještě jednou a to v tu dobu, co jsme dorazili na letiště, pak jsem zas usla, ale asi ne na moc dlouho, soudě podle toho, kolik je hodin. No nevadí. Sedím u okýnka, takže mám super výhled. Vpravo odemě sedí Diana, která ještě spí, zřejmě včera byla vzhůru dýl než já. Za náma sedí Strichovi. Nenápadně jsem drkla do Diany loktem. Okamžitě byla vzhůru, narozdíl ode mě nevypadala, jako by se právě probudila. Zazubila se na mě a naklonila se, aby vyděla z okýnka.
"Zapněte si bezpečnostní pásy a připravte se na přistání," ozval se hlas z reproduktoru. Letuška mi nakonec to pití nepřinesla. Jak jinak. Přemýtala jsem o tom, co teď asi dělá máma a otčím. Pravděpodobně slaví, ušklíbla jsem se. Zapsala jsem si do paměti, že si musím zkontrolovat mobil, až přistanem.

13:00
Právě si vychutnávám senzační oběd v hotelové restauraci. Ani vlastně nevím, co to na mém talíři je, ale chutná to trochu jako ryba skřížená s krávou.
"Chobotnice," řekla Diana, jako by mi četla myšlenky. Měla jsem co dělat, abych se nezakuckala. Radši si dám salát. Po obědě nám pan Strich řekl, že se můžeme podívat po městě, ale do pěti ať jsme doma. Když sme to obě odsouhlasily, vydali sme na obchůzku městem. Diana se chtěla podívat do obchodů s oblečením, já místo toho navrhovala knihkupectví. Nakonec jsme se dohodly, že to tady projdem postupně všechno. Samozřejmě ne dneska. To bych musela bejt v Matrixu. A jelikož tam nejsem, budu se muset spokojit s normální pozemskou chůzí.
"Zítra se podíváme na pláž," oznámila mi. Pokrčila jsem rameny, hlavně že nemusím jíst játra.

18:00
Sedíme s Dianou na pohovce v jejich bytě v hotelu, který má mimochodem pět hvězdiček a koukáme na televizi, štěstí, že nás ve škole učili německy, jinak bych se tu už vůbec nevyznala. Ani v rádiu se nedá chytnou jediná stanice, kde by mluvili anglicky. Bohužel. S Dianou jsme si sedly k oknu a pozorovaly západ slunce, který zabarvil oblohu do všech odstínů červené a oranžové. Bylo to skoro pohádkové. Vytáhla jsem ze svého batohu moil, a podívala se na displej. Nic. Žádná zpráva. Máma si asi ještě nevšimla, že jí zmizela dcera. Nejspíš si myslela že se učim. Ale to mi nepřinesla ani jídlo? Doma je to ted' určitě klidný, jako by mě doma ani neměli. Což vlastně nemají, ale to oni neví. Ušklíbla jsem se.

21:00
V našem pokoji je vodní postel! Diana z toho měla strašnou srandu a když jsem chtěla jít spát, tak vždycky na tu postel skočila a mě to vodhodilo metr daleko. Naneštěstí ta postel vydávala zvláštní skřípavé, nebo jaké zvuky, takže nás kolem půlnoci přišla paní Strichová okřiknout, že už máme spát. Samozřejmě nekřičela, na to byla moc milá.

5.Srpen 8:30 (Neděle)
Když jsem se vzbudila a rozhlédla se po místnosti Dianu jsem neviděla. Pokrčila jsem rameny a převlékla se do vypůjčeného oblečení. Tudíž tílka a šortek. Zatímco jsem si rozčesávala vlasy, dovnitř nakoukla paní Strichová:
"Tak už jsi vzhůru, pojď na snídani, jsou lívance," usmála se a odešla. Až teď jsem si uvědomila, že se jí Diana vůbec nepodobá. Své uhlovitě černé vlasy vysokou postavu zřejmě zdědila po svém otci. Jediný co sní měla společného byla asi povaha. Zároveň jsem si však uvědomila, že už v Německu budem jen pět celých dní, když počítám dnešek. V pátek zase poletíme zpátky do Londýna.
"Mami dneska chceme jít na pláž," oznámila Diana, nezdálo se, že by jejím rodičům tenhle přístup vadil. Já už bych schytala pohlavek, ušklíbla jsem se. Je tu menší problém. Stále nemám plavky. Řekla jsem to Dianě.
"S tím sem tak nějak počítala, že něco zapomeneš," zasmála se. To neni všechno, ještě jsem zapoměla nabíječku na můj stoletej mobil, pomyslela jsem si, zatímco Diana došla do pokoje a zase se vrátila se zebrovanýma bikinama, které mi ochotně dala. S velkým "díky" jsem je přijala.

12:30
Po obědě, který nepotřebuje komentář, jsme nejdřív šli obstarat pár věcí pro paní Strichovou a potom se konečně vydali na pláž. Dianina mamka nám dala piknikovej koš narvanej jídlem a řekla, že se nemusíme vracet na večeři. Takový rodiče bych taky chtěla, ale pak bych jim nemohla zkratovat žehličky, nebo sypat prací prášek do boileru (což mi připomíná, že už "rodiče" musí vědět o tom, že nejsem doma. Tak či tak, mě je to jedno, přece by po mě nevyhlásili pátrání to bych jim skazila druhý líbánky. (Když měli ty první, tak mě na půl měsíce šoupli k babče.) Vzala sem s sebou pár časopisů. Na pláži sme si našly místo, které bylo jakž takž ve stínu a začetly se. Naší pozornost upoutala skupina mládeže v našem věku. Hráli volejbal. Upozornila jsem na to i Dianu. Bylo se na co koukat. Bylo tam asi čtyři holky a čtyři kluci. Jedna z dívek nás spozorovala, asi nebylo dobré na ně zírat, uvědomila jsem si. To už k nám ale dívka šla a německy se zeptala, jestli si nechcem zahrát. Vypadala mile, dlouhé kaštanové vlasy měla sepnuté v culíku vysoko na temeni hlavy a velké hnědé oči jí dodávaly panenkovského výrazu. Jediné co kazilo celkový dojem bylo asi na desetkrát propíchnuté ucho. Ne že by se mi to nelíbilo, ale ona mi na to připadala, já nevím co, moc jemná? Drkla jsem loktem do Diany.
"Běž" usmála jsem se. Narozdíl ode mě byla ve sportu dobrá. Diana pokrčila rameny, vstala, oklepala si tělo od písku a následovala dívku. Jelikož jich těď byl lichý počet, automaticky někdo musel odejít, chvilku se tam hádali a pak si to ke mě namířila jiná z dívek, alespoň myslím, že to byla jiná dívka. Pravděpodobně jo, tahle neměla ucho jako jehelníček. Sedla si vedle mě do písku.
"Jsem Alyssa," představila se.
"Katrin," pousmála jsem se a viděla, jak se Diana se všemi seznamuje, i s kluky.
"To byla tvoje sestra?" zeptala jsem se a kývla hlavou směrem ke skupině hráčů.
Ona přikývla "Izabella." Byla tu vidět jejich podoba, tytéž kaštanové vlasy a stejné panenkovské oči.
"Ty nejsi němka, viď?" zeptala se, já na to zavrtěla hlavou.
"Angličanka."
"To je skvělé, kde bydlíš?" zeptala se mě, už anglicky.
"V Londýně." Protáhla jsem obličej. Alyssa se zasmála.
"Proč ten mučednickej výraz?" zeptala se nechápavě.
"Radši bych bydlela tady, v pátek odjíždím." ušklíbla jsem se.
"Jsi tu s rodiči?" zeptala se.
"Tak trochu." uchechtla jsem se. "Ty tu bydlíš, nebo jak?" zeptala jsem se zase já.
"My sme tu na dovolené. S rodiči." Zasmála se.
"To jsou všechno tví sourozenci?" Vyvalila jsem oč.
"Ale né, to jsou kámoši, seznámili sme se při výměnném pobytu. Mám dva sourozence, Izabellu a Joshe." podívala se směrem k hráčům. "To je jeden z těch kluků, ten, co má nejtmavší vlasy." přikývla jsem. Toho černovlasého mladíka už jsem pozorovala hodnou chvilku.
"Ona není tvá sestra, že ne?" kývla směrem k Dianě.
"Ne, je to kámoška." odpověděla jsem.
"Aha, bylo by divné, kdyby se setry od sebe tolik lišily." Zasmála se a já s ní. Měla pravdu, opravdu sme si nebyly podobné. Máma říkala, že jsem barvu vlasů zdědila po babičce. Bylo těžké si ji představit se zrzavými vlasy. Vyprskla jsem smíchy. Alyssa se na mě nechápavě podívala. "Co je?" Zeptala se pobaveně. "Přemýšlela jsem," odověděla má maličkost. Opravdu maličkost, neměla jsem víc, než 165 cenťáků. Koukla jsem se směrem, kde hrála Diana s ostatními volejbal.
"Proč si nešla hrát taky?," zeptala se.
"Nejsem dobrá na sport." Uchechtla jsem se.
"Aha." Pokývala hlavou.
"Nevíš, kde je tu knihkupectví?" zeptala jsem se.
"Náhodou jo, byla jsem tam asi předevčírem, proč? Chceš se začít učit líp německy?" zasmála se.
Pobaveně jsem zavrtěla hlavou: "myslím, že němčina mi docela jde," zasmála sem se.
V tu chvíli k nám přiběhla Diana, čapla mě za loket a vytáhla na nohy.
"Dem do vody." oznámila mi, ale tak, že jsem to prostě nemohla odmítnout. Zároveň jsem však chytla za ruku Alyssu, ta protestovala, ale když viděla, že nemá šanci, přece jen taky skočila do vln. Mě tam kluci doslova hodili. Když jsem se vynořila na hladinu začala jsem se smát a snažila se potopit Dianu. Povedlo se mi to, ale neudržela jsem ji pod vodou dlouho, když se její hlava zase objevila nad hladinou vody začala jsem se smát. Alyssa mi postupně všechny představovala. Samozřejmě i svého bratra. Světlovlasý mladík s vodnatě modrýma očima byl Alex, další kluk měl hnědé vlasy se světlým melírem a jmenoval se Andrey, ten poslední, kterého jsem ještě neznala, měl černé vlasy a zřejmě chodil s Izabell, proč by se jinak cicmali každých půl metru. Jmenoval se Nio. Asi to byla nějaká přezdívka, ale říkali mu tak všichni. Pak tam byla blondýnka se stejně vodnatě modrýma očima, jako má Alex. Zřejmě jeho sestra. Jmenovala se Abigail. Jednoduše Abi. A poslední dívka byla tmavovláska s piercingem v nose. Max. Chtěla, aby jí tak všichni říkali. Pokrčila jsem na to rameny. Na to, že vypadala, jako by právě spatřila ducha, byla vcelku přívětivá.

* * *
Další kapitola je na světě, tentokrát trochu delší. Doufám, že se bude líbit, vím, že je to teď nuda, ale dočkejte času. ;)

Stáj v Humbleby - Vetřelci ve stáji

19. července 2012 v 9:46 | °°Kessy°° |  Zhodnocené knížky...
O čem to je: Sofiina kamarádka Jojo přijede na vánoce k nim do Švédska a Sofie se jí púřizná, že miluje Adama. Když vezme Sofie Jojo do stáje, uvidí na vratech "MUČITEL ZVÍŘAT" (napsáno sprejovou rudou barvou). Při závodech roztáhnou ochránci zvířat (jak se pak dozvědí Jojo a Sofie) Transparent s názvem "MUČITEL ZVÍŘAT" Isabellin táta pak ty ochránce najde a pozve je na vánoční snídani. Den po vánocích přijde Adam k Sofii domů a dá jí dárek.

Kdo to napsal: Malin Stehn
Počet stránek: --(zjistim,mam tu knížku doma někde zahrabanou)

Moje hodnocení: * * * * *